Navýsost logické by bylo, abych se teď rozepsal o dalším vývoji druhů, ale za prvé jsou moje znalosti v tomto oboru natolik prachbídné, že bych se musel snížit k čiré mystifikaci a za druhé bych se raději konečně dotkl nefyzického rozměru bytí. Nechci se tím vychloubat, že bych snad byl obdařen poznáním, které je jiným skryto. Předkládám pouze pocity, které vzešly pouze z radostí i smutků mého života. Nad možnostmi, které člověk má jsem začal uvažovat ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že dělám chyby, tyto chyby tvrdohlavě opakuji a přestože za ně sklízím trpké ovoce, můj život je v relativní rovnováze. Přítel Mirek praví: sám se sebou nezatopíš. Hledaje těžiště rovnovážnosti přicházím na několik věcí. Život je možné brát jako houpačku, hladinu vody, nebo podobně. Můj pohled na životní dráhu je následující. V okamžiku našeho zrození jsme vrženi do vymezeného prostoru trubky. Jsme nekompromisně vedeni určitým směrem a máme velmi omezené možnosti poznání jaké to je v "ostatních trubkách" a přesto díky jejich průhlednosti vidíme víc, než čemu jsme schopni porozumět. Náš životní prostor je navždy vymezený a později se vrátím k tomu, jak je možné že jedinec dostane Nobelovu cenu za matematiku a druhotinec zná maximálně rovnici o jedné neznámé. Ačkoliv na první pohled tato teorie vyhlíží zoufale, existuje možnost libovolného přesunu. V určitém úseku jsou totiž trubky děleny a je možné dostat se do jiné volné. Výše či níže položené, levé nebo pravé. Život by byl velmi jednoduchý, pakliže by člověk věděl, ve kterém okamžiku je nutné radikálně změnit přístup, nebo se zachovat tak, aby došlo k žádanému přesunu - naplnění svých tužeb. Pravda je ta, že se intervaly možných přesunů opakují a je možné svým způsobem předpokládat a změnit tak povahu své reality show.